Z nejstarších dob
O původu a založení města Šluknova není hodnověrných zpráv. Zatímco německé prameny vyzvedávají německý původ i charakter obyvatelstva, (odvozujíce ho především z typů osídlení,výstavby, mravů a zvyků obyvatel), kloní se novější české prameny k tvrzení, že původní osídlení bylo slovanské, v odborném názvosloví nazývané “kolonizací vnitřní”, které bylo velmi řídké a bylo později překryto mohutnou kolonizací německou.
Šluknovské území tvořilo pravděpodobně v dobách dávno minulých dno velkého jezera, jehož břehy byly spoutány pahorkatinou dosahující výšky kolem 600 m. V okolí tohoto jezera se patrně již v pravěku soustřeďoval život, i když ve velmi jednoduché podobě. Pestrost krajiny je určena stykem tří geologicky odlišných masivů, šluknovské pahorkatiny, děčínského mezihoří a Lužických hor.
Neschůdné soutěsky, divoká a kamenitá koryta bystřin a říček, husté zalesnění a nepohodlné horské přechody způsobovaly, že lidé do těchto končin pronikali velmi pomalu a s určitými časovými odstupy. Neschůdný prales se střídal s místnými bažinami. Drsné klima a omezená úrodnost půdy byly největšími překážkami trvalého osídlení. Nejprve přicházeli potulní lovci zvěře a pastevci. Kamenná sekera (nalezená v roce 1920 při stavbě rekreačního střediska v Karlově údolí), je jediným nálezem po lidech té doby. Spíše svědčí o průchodu pravěkých lovců knovízské kultury, než o skutečném trvalém osídlení.
Původní slovanští osadníci, převážně z kmene Děčanů (centrum v Děčíně) a Milčanů (centrum v Budišíně), zde zakládali první osady. Zprvu přicházelo z těchto kmenů dostatek nových osídlenců. Cílevědomě spolu s upevňováním feudální držby vábili (lat. locare – odtud název “lokátoři”) první feudálové uprchlíky i přeběhlíky ze sousedního Saska, vymezovali jim příděly půdy k stavbě domů a k zakládání osad a tak napomáhali k rozšíření germánského živlu na slovanské půdě.
Nejstarší vyobrazení města Šluknova – po kliknutí ve zvětšené podobě
Jiným druhem lokátorů byli němečtí podnikatelé (civitatis locatores), kteří s sebou přiváděli své spoluobčany, ne vždy četné ani zámožné. Většinou se jednalo o řemeslníky, dělníky, rolníky. Lokátor zakoupil domy a půdu a rozděloval je mezi své. Za odměnu své práce i vynaložených nákladů se stával v nově založené nebo i v původní rozšířené obci rychtářem. V dědičné vlastnictví získával rychtu, užitky z tržních poplatků, výkon dohledu na trzích i právo tržního soudu.
Další příliv kolonistů zintenzivnil za vlády Přemysla Otakara I. (1197-l230) a jeho následovníků. Kolonisté byli především řemeslníci – odborníci ze severských zemí. Němečtí přistěhovalci se početně vyrovnávali s původním slovanským obyvatelstvem, mnohde nabývali převahy. Dostávali práva a výsady, jaké měli ve své původní vlasti. Obce se spravovaly podle práva norimberského nebo magdeburského. Saské (magdeburské) právo se vyznačovalo značnou byrokratičností. Při soudech se všechno odbývalo písemně (“při spiscích”). Žaloba podána na spise, odpověď na ni rovněž. Další dotazy a odpovědi pak spisový materiál zbytečně a neúnosně rozhojňovaly. Než došlo k soudnímu jednání, narostl obšírný materiál a nezřídka byly soudící se strany přiváděny na mizinu.
Základní typy nového osídlení byly tři:
- osada lánová (Hufendorf): k jednotlivým do kruhu uspořádaným domům náležely jednotlivé lány. Obdobně u osady lesní lánové bylo uspořádání domů stejné. Lány na vyklučené mýtině dosahovaly jen po hranici lesa, který si feudální pán ponechával.
- osada nahloučená (Haufendorf): domy pomístně nahloučeny, bez výrazných lánových pozemků.
- osada podél komunikace (Strassendorf) : nejčastěji v úzkých údolích.
Podpora slovanského živlu z vnitrozemí pomalu slábla. Noví osídlenci se stávají činitelem veškerého dění na severu Čech. Bouřlivá a intenzivní kolonizace potřebovala správní a hospodářské středisko. Stává se jím Šluknov.
Šluknovsko bylo původně přivtěleno koncem století k oblasti míšeňského biskupství (zřízeného roku 968). Za bojů o investituru ocenil německý císař Jindřich IV. vojenskou pomoc českého krále Vratislava II. a přidělil Šluknovsko české koruně. K zemi české náležely tehdy ještě rozlehlé oblasti Lužice, spravované královskými kastelány v Budišíně a v Žitavě. Dědičný úřad purkrabský v Žitavě zastávali příslušníci rodu Ronoviců. Vratislav II. dal Šluknovsko věnem své dceři Juditě, provdané za lužického vévodu (fojta) v Budišíně Wiprechta Groiče. Ten přivábil první německé kolonisty, převážně z Duryňska a Francka, k dosídlení této oblasti.
Dle záznamu v budišínském archivu po požáru Budišína, Šluknov tomuto postiženému městu vypomohl a budišínští pak každoročně pomoc spláceli. První písemný doklad potvrzující existenci Šluknova nacházíme v tzv. Lužickém kodexu (Codex Lusatiae) z roku 1281. Jedná se o záznam odprodeje čtyř lánů budišínským měšťanem Rudegherem ze Slaukenowe míšenské kapitule. Pozdější udávané názvy Šluknova jsou “Slaknow”(1359), “Slaknowia”(1388), “Slackenaw”(1445). Podle Šimákových ” Českých dějin ” (sv.1/5 str.689) původně snad Slavkov. Němečtí kronikáři odvozují název města od Schlüttenau (rákosový luh, rákosiště).