Zapomenutá hudební minulost Šluknovska

Nejsou žel dochovány památky na hudební kulturu tohoto kraje z prvopočátků jeho osídlování. Podle archeologů byly v několika hradech a hrádcích v době Ronovců a Berků z Dubé kaple, v nichž byl možný bohoslužebný zpěv, ale představit si jej lze jen podle regionů v nebližším okolí, kde hudební život byl již zdokumentován (Sasko, Horní Lužice).

STŘEDOVĚK – Dle pověstí se ve středověku při pasování nových mečířů (lancknechtů) provozovaly mečové tance s bubeníky a pištci. V kostelích zněl zpěv hudebně školených mnichů a potulných kleriků. Hrálo se na bubny, rohy, harfy, lyry, loutny, fiduly a cithary. Při větších slavnostech vyhrávali trubači a tympánisté. V kostelích byly povoleny pouze varhany. V chrámové hudbě nebylo velkých rozdílů a to zásluhou striktně prosazovaného jednohlasého latinského chorálu a také jednotného evropského jazyka vzdělaných – latiny. Docházelo jen ojediněle k úpravám textů, např. u západních Slovanů, v sousední Horní Lužici byly při liturgii do latinských vkládány kratší texty srbské. Podle vzoru německých kalandistů vznikly v polovině 14. století z podnětu pražského biskupa Arnošta pěvecké sbory tzv. mansionářů, převážně mnichů. Na blízkém hradním klášteře Ojvín (Oybin) u Žitavy se zase usadili Karlem IV. přizvaní francouzsští mniši celestýni, kteří se již zabývali vícehlasou (!) hudbou. Po zrušení mansionářů i celestýnů na přelomu 14. – 15. století si někteří z těchto hudebníků hledali uplatnění ve výběžkových kostelích. Podobu jejich zpěvů již známe: v pražské Universitní knihovně je uložen ANTIFONÁŘ (Sig. UK VIII C 15) ojvínských celestýnů, který obsahuje velké množství antifon, officií, responsorií, nešpor a graduálů. Není bez zajímavosti, že ve středověkém Děčíně, v sousedním tehdy českém Königsteině, Šluknově a Fukově byly postaveny kostely zasvěcené sv. Václavu. Ve 14. století je už kraj protkán důležitými obchodními cestami vedoucími z jihu na sever (Praha – Budyšín, Zhořelec, Žitava), ale také z východu na západ (Žitava – Drážďany). Přítomnost různých národností od prvopočátku osídlování, pozdější dosídlení celého území převážně germánským obyvatelstvem, pokřesťanštění obyvatelstva a mísení mnoha hudebních kultur dopomohly zajisté k pestrosti rodícího se hudebního „podhoubí“ Šluknovska. A právě tato skutečnost se v dalších stoletích, zejména v 18. a 19., zasloužila o neobyčejně vysokou úroveň hudebnosti kraje pod Tolštejnem.

RENESANCE – V architektuře a ve výtvarném umění docházelo zde v 15. a 16. století ke střetům pražsko-italské s renesancí německou, výsledkem byla tzv. severská renesance. U lidových staveb docházelo k mísení saského hrázdění se staroslovanskou podstávkou (Umschrot). Obdobný vývoj lze předpokládat i v hudbě, ale zatím nemáme potřebné množství hudebnin, abychom to mohli spolehlivě prokázat. V době častých morových epidemií lidé nesměli z domu ven, do oken se dávaly košíky s chlebem a když chléb zůstal v košíku, bylo jasné, že všichni v domě už zemřeli. Dům bylo nutné zapálit. Tyto hrůzné události připomínal v dalších staletích obyčej „nošení košíků,“ spojovaný s hudbou. S míšeňskými rytíři ze Šlejnic, kteří od 15. století přibližně na sto let ovládli kraj a postavili zde několik zámků, přišlo i velké množství saských hudebníků a naopak, hudebníci ze Šluknovska nacházeli uplatnění v saských a hornolužických chrámových a lidových kapelách. Od konce 15. století odcházeli dospělí hudebníci zejména do drážďanské královské kapely, desetiletí chlapci zase odcházeli na několik let do slavné Kreutzschule, existující dodnes. U věhlasného libereckého rodáka J. Ch. DÉMANTA (1567 – 1643), který působil v Žitavě a Budyšíně, se učilo mnoho výběžkových hudebníků. Silný vliv zejména na lutherské hudebníky mělo i českolipské působení nejvýznamnějšího polyfonika severních Čech Balthasara HARZERA – RESINARIA (* 1480 Děčín), který byl žákem slavného Heinricha Issaca. Harzerovy vícehlasé písně, vytištěné 1544 ve Wittenbergu, patří dodnes k repertoáru předních světových sborů. Lutherství i ve výběžku přispělo ke vzniku kůrových bratrství, zvaných Kantorei. Ve druhé polovině 16. století působil v Rumburku pastor a vzdělaný hudebník LUKAS MENTZEL, ale jeho chrámové skladby se zatím nepodařilo objevit. Na přelomu 16. – 17. století si ve Šluknově založil varhanářskou dílnu kantor BENIGNUS WEINDT (1580 – 1650), který se svými syny Georgem a Jacobem stavěl varhany nejen ve výběžku, ale i v Sasku a ve Slezsku.

BAROKO – Časté změny majitelů zhrouceného šlejnického panství a po roce 1621 tvrdě prosazovaná rekatolizace poznamenaly také hudební život kraje. Významní luterští varhaníci a kantoři emigrovali na delší dobu do sousedního Saska, např. šluknovský Matthäus SCHULZE, jiříkovský Christoph FRÖHLICH, rumburský Kaspar SEIDENSCHWANZ a další. Převážně rakouská šlechta usazená ve výběžku ve 2. polovině 17. století barokizovala nejen veškerou architekturu, ale i hudební produkce v chrámech a na zámcích. Podle inventářů lze poznat změnu v repertoáru a také v instrumentáři hudebníků. Vedle varhan mohly v chrámech už působit i orchestry s flétnami, hoboji, violami i houslemi, někde i s trubači a tymánisty. Z hudebníků, kteří podlehli rekatolizaci nebo sem byli přizváni Lichtenštejny, Ditrichštejny, Salm-Reifferscheidy či Vchynskými zmiňme alespoň chřibského otce a syna stejného jména – Barthela KNAPPA a v rumburském kostele sv. Bartoloměje kantora Moritze SCHNEIDERA (1650 – 1694). Renesanční lutherská bratrstva Kantorei byla v 17. století vystřídána v sousedním Sasku bratrstvy kůrových zpěváků a hudebníků, kteří si říkali ADJUVANTES, německy: Chor-Adjuvanten (= Pomocníci na kůru). Přes pokračující rekatolizaci vznikaly tyto „adjuvantské“ skupiny i na Šluknovsku. První adjuvanti jsou doloženi 1669 v Jiříkově, 1688 ve Chřibské, 1700 v Jiřetíně pod Jedlovou, Šluknově a Rumburku, po roce 1736 ve Starých Křečanech aj. K nejvýznamnějším dosud v archivech objeveným adjuvantům a také skladatelům kraje patří rumburský varhaník u sv. Bartoloměje Johann Christoph KRIDEL (1672 – 1733). Ve Šluknově vedli hudební život J. CH. STURM a G. GENAU, chřibské adjuvanty vedl E. T. HAENKE (otec slavného botanika), varnsdorfští J. ELSTNER (do 1686), G. POSSELT (do 1702) a do konce 18. století ještě CH. GROHMANN a IG. SCHOSSIG. A. J. SCHUBERT vedl ve Varnsdorfu po 53 let věhlasnou hudební školu.

KLASICISMUS – Velký rozmach textilní výroby a ostatního průmyslu, kterému se zde koncem 18. a v 19. století neobyčejně dařilo a to zejména zásluhou blízkého říčního přístavu Bad Schandau, odkud byl nejsnadnější export výrobků do bohatého zámoří, umožnil ve výběžku rozkvět kulturní i společenský. Na školách došlo k explosi muzicírování – každá škola měla několik pěveckých sborů i orchestrů, muzicírovalo se i doma – tzv. Hausmusik. V hudebních salónech továrníků a obchodníků se provozovala „salonní hudba.“ Mělo to i stinné stránky: mnoho zdejších hudebníků nenašlo doma uplatnění a proto opouštěli kraj. Např. jiřetínský rodák Fr. Ant. ERNST (1745 – 1805) byl kapelníkem dvorní kapely v duryňské Gothě, varnsdorfský rodák Joseph SCHUBERT (1757 – 1812) se stal violistou a skladatelem u drážďanského královského dvora, houslista Friedrich HOLFELD (* 1738 Šluknov) byl koncertním mistrem v pařížské královské opeře a rodák z Krásného Buku Filip Ant. HEINRICH (* 1781) patří zase k významným americkým hudebníkům, mj. k zakladatelům Newyorkské filharmonie. Z hudebníků, kteří zůstali doma, připomeňme mozartovsky píšícího mikulášovického Antona RÖSLERA (1785 – 1850) a šluknovského Petra Franze MILLERA (1745 – 1823). Devatenácté století je obdobím vzniku hudebních spolků – tzv. Musikverein a hudebně-pěveckých spolků: tzv. Musikgesangverein, které dovedly často získat od místních zbohatlíků peníze na stavbu nových nebo opravu stávajících varhan nebo na pořádání koncertů s vynikajícími sólisty z Drážďan, Prahy a odjunud. Devětadvacátého června 1830 po desáté hodině dopolední se ve varnsdorfském chrámu sv. Petra a Pavla sešli amatérští pěvci a instrumentalisté z celého Šluknovska, ale i z blízkého či vzdálenějšího okolí, aby uskutečnili dodnes obdivovaný čin. Místní učitel Johann Vinzenz Richter zde s amatéry provedl vůbec poprvé všechny části Beethovenovy slavnostní mše MISSA SOLEMNIS D dur. V celém výběžku bylo několik menších orchestrů, vývoj toho varnsdorfského vyústil po necelých sto letech od premiéry Missy solemnis v založení Varnsdorfské filharmonie, která měla vysokou uměleckou úroveň. Bohužel po roce 1945 došlo postupně k jejímu zániku.

autor příspěvku – Igor Heinz