Školství – kultura – zájmová a spolková činnost

kola byla ve Šluknově již v roce 1346 a v 15. století dostala vlastní budovu. Nová školní budova byla postavena v roce 1814. V roce 1854 byla převedena na trojtřídní veřejnou školu, následujícího roku rozšířenou o další třídu a tak tomu bylo až do roku 1870. V roce 1871 byla otevřena měšťanská škola, která se spojila s obecnou školou, dělenou od roku 1895 na chlapeckou a dívčí. V roce 1885 dostává novou vlastní budovu.

Budova školy, dnes Základní škola Josefa Vohradského

V roce 1875 byla založena odborná škola tkalcovská (před budovou této školy byla v roce 1886 vztyčena socha Josefa II), nyní je v ní lesnická škola. Škola zajišťovala výuku v dvouletém denním, ročním večerním nebo nedělním kurzu, jakož i další odborné vzdělávání.

Tkalcovská škola, nyní lesnická

V listopadu 1883 byla otevřena zemědělská zimní škola (v budově nynější zvláštní školy), v níž  po zimní dobu byli vzděláváni ve dvou až čtyřtýdenních kurzech dospělí zemědělci. Škola  též pořádala praktické přednáškové kurzy, vedla kontrolní semenářskou stanici, rozvíjela mezi zemědělci spolkovou činnost. Spolupracovala i při vydávání odborného časopisu (od roku 1897) a napomáhala organizovat zemědělské výstavnictví.

Zimní škola

První zmínka o existenci kostela ve Šluknově se datuje rokem 1346. V období reformace střídali se na faře kněží katoličtí a protestantští. Obec žila až do třicetileté války v náboženské toleranci. V roce 1634 kostel vyhořel a bohoslužby se až do roku 1650 konaly v zámecké kapli. V roce 1710 vyhořel kostel i s farou znovu a byl obnoven až v roce 1714, přičemž byl zasvěcen sv. Václavu. Při požáru v roce 1710 vyhořela i radnice se všemi písemnostmi  a archivy. V roce 1722 byl kostel povýšen na kostel děkanský. Farní budova byla v roce 1842 stržena a postavena budova nová. Po téměř stoleté službě byly roku 1879 vyměněny i varhany. Ve městě bývala  i při nepočetné židovské komunitě židovská synagoga. Po záboru pohraničí v roce 1938 však již za necelý rok místní nacisté hrdě hlásí svému Vůdci,  že Šluknov je rasově čistým městem. Synagoga byla v posledním roce války využívána jako skladiště zbraní a munice.

Na přelomu 19. a 20.století žil Šluknov ve znamení intenzivní nacionální německé politiky, což se projevilo řadou  zakládaných nacionálních spolků, jichž lze napočítat  na 63. Podle zaměření jejich činnosti převládaly spolky a sdružení odborářské a podpůrné, z dalších sportovní (tělocvičné, cyklistické, turistické), náboženské a charitativní, dobročinné, pěvecké a hudební, dámské, vzdělávací, ale i podnikatelské, nacionální a vojenské. Místní ostrostřelci, sdružení ve svém spolku, kteří převzali z části stejnokroj rakouských polních myslivců, se scházeli na „Střelnici“. Čestnými salvami ze svých křesadlových i perkusních předovek obohacovali každou veřejnou parádu. Kupodivu není zmínek o střelcích z kuší. Ani zařízení ke střelbě z kuše „ke ptáku“, jaká bývala obvykle na kopcích u okolních obcí, se nedochovalo, i když zřejmě i ve Šluknově byl tento sport provozován.

Česká menšina zaměřovala svou spolkovou činnost  na Odbor národní jednoty severočeské a na český Červený kříž.

Šluknovský tělocvičný spolek vybudoval velké koupaliště na rybníku Box (nynější Bobří rybník s torzem skokanské věže) a několik kluzišť, nejstarší bylo na požárním rybníku při vjezdu do Rožan.

Kulturní činnost se projevovala především v četných spolcích, ať již odborně, či kulturně nebo zájmově zaměřených. I když vyloženě kulturní zaměření udávalo více spolků a žádný z nich se neprohlašoval za divadelní, stávalo ve městě Městské divadlo a v Karlově údolí divadlo v přírodě (lesní). Karlovo údolí, kde stály původně dřevěné ubikace pro italské nádeníky, pracující od sedmdesátých let na stavbě železničních tratí, proměnil důvtipný podnikatel v „lázeňské místo “ (Kurort), spíše však bylo místem rekreačním. Vybavené restauračním zařízením, pavilonem „Modrá koule“, čínským pavilonem, umístěným nad rybníčkem s lodičkami, a četnými altánky s lavičkami v okolních lesích. Lesy se vzrostlými obrovskými smrky a pěstěnými keři byly protkány promenádními cestičkami, vedoucími kolem umělých jezírek.

Bezpečnost a pořádek střežilo okresní četnické velitelství, sídlící ve Šluknově, v počtu jeden strážmistr (jako velitel) a dva četníci. Tomuto velitelství podléhaly strážnice v Lipové, Mikulášovicích, Jiříkově a ve Starých Křečanech. První tři strážnice byly obsazeny jedním závodčím a dvěma  četníky, na strážnici v Křečanech byl jen jeden četník. Všechny strážnice spadaly pod oblastní velitelství v České Lípě, řízené četnickým důstojníkem.

Ze Šluknova i z jeho blízkého okolí pochází řada rodáků, kteří se v minulosti proslavili ať již svým uměním nebo svou životní kariérou. Byli to církevní hodnostáři, biskupové Maxmilian ze Šlejnic, F. Kindermann, Bartoloměj Hille, A. L. Frind, opat strahovského kláštera V. J. Mayer. Umělci, malíři Dominik Kindermann, J. Endler, sochaři Klein – tvůrce sousoší Boží trojice na šluknovském náměstí, F. Weirich,  pedagogové Tupetz, Lotz, Wischohlid, Jakl, J. Hille, Marschner, Schidlik, Dittrich, básníci a spisovatelé Dr. Leo Nagel, Fanny Zekel, Waldhauserinne Hentschelová, ale i vysocí státní úředníci, dvorní a medicinální radové a úspěšní průmyslníci. Uveďme alespoň  dva z nich:

Ferdinand Kindermann (1740 – 1801) rodák z Království. Působil ve školství, v němž především prosazoval pracovní výchovu. Zvláště prosazoval povinnou školní docházku i na venkově, spojenou s praktickým vyučováním. Za své zásluhy o školskou reformu, jíž ho pověřila Marie Terezie, byl povýšen do šlechtického stavu s titulem rytíř von Schulstein. Josef II. ho jmenoval litoměřickým biskupem. Čeští buditelé mu však vytýkali jeho germanizační úsilí ( Presl) , když ve výuce prosazoval němčinu.

Jako dítě chudého domkáře byl od malička nucen k práci na tkalcovském stavu, u něhož pokradmo čítal knížky. Na výtku rodičů, že zanedbává práci odpovídal: „Otče, já budu biskupem.“

Ve Šluknově se též narodil Bedřich Egermann (1777 – 1864). V dětství se přestěhoval do Chřibské, kde se vyučil sklářem (v nejstarší sklářské huti v Čechách). Po začátcích v Kytlici se usadil v Novém Boru, kde založil vlastní továrnu. Za svého života uplatnil na šedesát patentů na barvení skla (nejznámější jsou Egermannův rubín a žlutá lazura). Získal řadu vyznamenání i oblibu císaře Ferdinanda V.

Národní kroj se ve výběžku nevyskytoval. Běžné oblečení podléhalo stávající módě a nijak nezvýrazňovalo třídní rozdíly. V 18. století nosívali pánové  zelený frak s dlouhými šosy a žlutými kovovými knoflíky, žluté kalhoty ke kolenům, dlouhou červenou vestu se dvěma řadami žlutých knoflíků. Hlavu zdobil třírohý klobouk. Vysoká vázanka, nebo šála vyztužená tuhou výztuhou kryla krk. Oblečení doplňovaly punčochy a boty s přezkou. Vlasy se nosily dlouhé, stažené vzadu do cůpku svázaného mašlí. V l9. století se kalhoty prodloužily. Nosily se dlouhé kabáty a kulaté cylindrické klobouky. Cípatá čepice, podobná noční, se nosila pod kloboukem.

Dámy nosily přiléhavé krátké kazajky, lemované kuní kožešinou a pestře zdobené. K nim sukně z dražších látek a vyšívané, zdobené zástěry. Hlavu zakrývaly čepce, rovněž všelijak zdobené. Vlasy bývaly hladce přičesané, v týlu vyčesané nahoru a upevněné hřebenem. Ve dvacátém století kromě běžné módy se uplatňoval celoněmecký svéráz s mysliveckými prvky. Po roce 1938 vystoupily do popředí stejnokroje  nejrůznějšího druhu.