Feudálové přicházejí a odcházejí – město Šluknov zůstavá

Prvními feudálními držiteli tolštýnsko-šluknovského panství byli Berkové z Dubé. Jejich rodový majetek zasahoval hluboko do Saska, kde centrem jejich moci byl hrad Hohenstein. Šluknov s tvrzí se stává správním a hospodářským střediskem jejich državy na české půdě. Erb Berků, dvě dubové ostrve, každá se šesti suky ve zlatém poli, měl podle rodové tradice připomínat zakladatele rodu Hroznatu, který zajat zbrojnoši nepřátelského rodu měl být na takto zkřížených břevnech umučen. Zachráněn včas svou čeledí, převzal tyto “ostrve” ve svůj štít. Podobně upravené nahrubo osekané menší kmínky stromů sloužily i ke ztékání městských hradeb. V jiné barevné úpravě (bílé březové ostrve v červeném poli), dostává se znak Berků do znaku města Šluknova. Šluknov byl povýšen na město na žádost Hynka Berky v roce 1359. Svou výstavností byl však městem již dříve. Chybělo mu ale trhové právo, udělované králem. Povýšení obce na město nebylo tehdy právě levná záležitost. Protože byl Šluknov městem poddanským (poddán svému feudálnímu pánu), mohli být měšťané nuceni k určitým povinnostem pro feudálního pána (robota o žních, pomoc při lovu, nucený odvod drůbeže a vajec ke dvoru). Některá městečka nemohla ani bez svolení pána přijímat nebo propouštět měšťany. Pán zasahoval i do hospodářské činnosti města svými rozkazy a zákazy.

Rod Berků se udává od roku 1316. Berkové německou kolonizaci silně podporovali, zvláště kolem roku 1410, takže ještě před husitskými bouřemi došlo k úplnému potlačení původních Slovanů na Šluknovsku.

Berkové v husitských bouřích i později za vlády Jiřího z Poděbrad přecházeli od katolíků k husitům a zpět, až v roce 1464 byl Albrecht Berka panství zbaven.

Středověký Šluknov byl obehnán hradbami. Rozprostíral se na území vymezeném přibližně dnešními ulicemi Hradební (až k staré benzinové stanici), Smetanově a Farní (zámecký pivovar). Na náměstí býval rybník (zásobník vody) a patrně dřevěná tvrz. Nízké, nejvýš jednopatrové domy byly dřevěné, stejně jako stará radnice. Stodoly a hospodářské budovy bývaly umisťovány před hradby. Brány mívala středověká města tři, místo čtvrté bývala malá branka (fortna). Šluknov měl brány dvě – jedna, postavená u nynější fary, vydržela až do poloviny minulého století. Z roku 1414 se uvádí existence prvního zámku ve městě. Byl částečně dřevěný a stával až do počátku l7. století, vedle nového zámku šlejnicovského. Oba zámky měly v sousedství pivovar. Vzhledem k tomu, že pod šluknovským náměstím jsou zasypány starobylé pivovarské sklepy, mohl stát i tam.

Král Jiří z Poděbrad po dobytí hradu Tolštejna panství Šluknov Berkům zkonfiskoval a tak přešlo do rukou Vartenberků. Ti je prodali vévodům míšenským. Od nich dostává Šluknov do nájmu Oldřich z Rechenberku a později je kupuje Haugold ze Šlejnic.Ten se stává zakladatelem poměrně velkého panství, nazývaného v době jeho největší prosperity a rozkvětu “Šlejnicovskou zemičkou”. Panství zahrnovalo nejen celý Šluknovský výběžek ale i část Horní Lužice. V roce 1565 dělí se panství mezi tři Haugoldovy syny. Šluknov připadá Arnoštovi ze Šlejnic.

Za Šlejniců dostalo se městu četných výsad a práv (v roce 1552 právo na vaření piva a volnost i osvobození od všech služebností), zvláště pak právo trhové, právo várečné, právo výčepu a prodeje kořalky.

Rozmanité výsady udělené městu byly potvrzovány i rozšiřovány nejen držiteli panství, ale i některými panovníky (Rudolf II., Matyáš, Leopold I. (1661), Marie Terezie (1749), Josef II. (1784), František II.(1794).

V roce 1618 bylo šluknovské panství prodáno Ottovi ze Starscheldu, kterému bylo později odňato (konfiskováno) a prodáno Wolfgangu, hraběti Mansfeldovi. Dle tehdejších záznamů zahrnovalo panství dva zámky, tři poplužní dvory a osm vesnic ( Království s poplužním dvorem, Křečany, Rožany, Kunratice, Jiříkov, Panský, Knížecí a Císařský).

Škody, které události třicetileté války městu přivodily, byly nedozírné. Nový majitel však vymáhal znovu tvrdě všechny válečné dávky a kontribuce pod pohrůžkou nejrůznějších trestů. Jeho syn Karel Adam, hrabě Mansfeld, se ujímá panství po smrti svého otce roku 1638. Byl zapřisáhlým odpůrcem reformace a fanatický katolík, který šel ve šlépějích dobrodružného života svého otce (otec Wolfgang byl polním maršálem a nejvyšším velitelem pevnosti Rábu). I syna daleko víc přitahoval veselý vojenský život, většinou se zdržoval v cizině. Za jeho nepřítomnosti vedla správu celého panství jeho manželka Marie Terezie z Dittrichštejnu. Za její správy byla potvrzena řada starých městských výsad a řada okolních obcí byla připojena ke Šluknovu. O hraběnce Mansfeldové se traduje, že její manžel Karel Adam ji v návalu zuřivosti vyhodil z druhého patra šluknovského zámku. Hrabě Mansfeld náhle umírá ve vojenském ležení při obléhání Brém. Bez dědiců a bez závěti.

Dědictví se ujímají dvě jeho sestry a šluknovské panství dědí Žofie Agnes, hraběnka z Dittrichštejnu. Nová majitelka řešila náboženskou otázku rovněž radikálně. Už v roce 1655 mohla prohlásit, že na panství není ani jednoho protestanta. Idyla náboženské tolerance, jaká vládla ve výběžku v předchozím století, vzala tím za své. I ona však potvrdila roku 1665 stávající výsady a rozšířila povolení k prodeji soli a pálenky na další připojené obce. Pro naplnění panské pokladny vydává příkaz k nákupu dřeva na trzích. Dalším finančním přínosem byl dekret, podle něhož poddaní, kteří panství opustili, byli nuceni svůj majetek prodat.

Po smrti Žofie Agnes ujímá se správy panství její syn Filip Zikmund. Roku 1677 potvrzuje Šluknovu městské výsady mimo obchod se solí a pálenkou. Této, zřejmě výnosné hospodářské činnosti, ujímá se podnikavá vrchnost sama.

Stupňovaný útlak a vykořisťování, zvláště rolníků, vedlo k vlně protifeudálních rebelií. Když došlo na sousedním lipovském panství roku 1680 k velkému nevolnickému povstání, Filip Zikmund vydal velmi přísné nařízení a varoval své poddané, aby se podobných akcí nezúčastňovali. Zdá se, že jeho příkazu bylo ze strachu uposlechnuto, mezi rebely se neobjevuje žádné jméno poddaného ze šluknovského panství a pokud se některý obléhání lipovského zámku zúčastnil, zřejmě se ještě stihl vrátit včas domů. Varovná byla i předchozí exekuce, kdy rychtář z Království byl za účast na rebelii pověšen.

Dalším majitelem šluknovského panství se stává hrabě Harrach. Vnučka hraběnky Dittrichštejnové, Marie Ernestina, sňatkem s Aloisem Tomášem Rajmundem z Harrachu přivádí do Šluknova tento starobylý český rod. Hrabě Harrach byl však vázán diplomatickou službou v zahraničí (byl jmenován neapolským místokrálem), a tak se správy velkostatku ujímá jeho mladší bratr Jan Josef Filip. Po smrti Marie Ernestiny dědí velkostatek i panství její nevlastní syn Ferdinand Bonaventura. Jeho zájem směřuje především k podpoře rozvoje cechovní výroby a obchodu.

V té době se objevují ve velkostatku první námezdně pracující zemědělští dělníci bez vlastní půdy. Nové nařízení umožnilo totiž poddaným vykoupit se z robotních povinností. Majitel panství se snažil i o otevření uhelných dolů. Pro vysoké náklady pokus ztroskotal. V roce 1778 ujímá se velkostatku Arnošt Kvido, hrabě Harrach. V následujícím roce dochází ke zrušení robotních povinností, poddaní se mohli z roboty vyplatit. Po pětileté vládě Ferdinanda Bonaventury přechází velkostatek na nejstaršího syna Jana.

V té době sílí růst a podpora manufaktur a příprava na výrobu průmyslovou. Napoleonské války, neutěšená hospodářská i zásobovací situace dolehla i na Šluknov. Finanční bankrot ochromil obchod i podnikání. Majitel panství, zaneprázdněn státními i veřejnými úřady, se většinou zdržoval u vídeňského dvora, kde v roce 1829 umírá. Bratr zemřelého, Arnošt Kryštof Josef, hrabě Harrach se pokoušel na panství opět o těžbu zlata a stříbra. Výsledkem byla pouze těžba nekvalitní měděné rudy. Posledním majitelem šluknovského panství se stal František Arnošt, hrabě Harrach v roce 1838. V držení Harrachů zůstal Šluknov do roku 1876, kdy bylo celé panství prodáno saskému obchodníku s dřívím, komerčnímu radovi Arnoštu Grumdtovi z Drážďan.

Od jeho potomků odkoupil panství Ervín Leopold, hrabě Nostic-Rieneck a zůstává jeho majitelem až do roku 1945. Navzdory svému německy znějícímu jménu byli Nosticové vlasteneckou českou šlechtou. Jeden z Nosticů stál u kolébky české Národní galerie v prvních desetiletích 19.století.

Ukázka erbů zde :