| Tak jako i v jiných městech, i ve
Šluknově a jeho okolí se dochovala řada pověstí , předávaných po léta mezi
lidmi. Vybral jsem jednu z nejznámějších, pověst "O divém muži", ze
které se během let stal charakteristický masopustní zvyk. Zmíněná pověst má
zřejmě svůj původ v postavě " divého muže", objevujícího se na
rozhraní středověku a renesance v literárních záznamech. Představuje dobré i zlé
přírodní síly a shrnuje v sobě antickou vilnost satyrů se středověkou krutostí. Vlna romantismu 19. století má tedy snad i vliv na renovaci divého muže a umisťuje ho do jedné z krajových pověstí.K oživení této tradované pověsti dochází ve druhé polovině minulého století. Děj pověsti je situován do doby Hynka Berky z Dubé, patrně třetího toho jména, tedy nejpozději do první poloviny 14. století, což odpovídá i časovému zařazení výskytu divých mužů v literárních záznamech z tohoto období. Děj pověsti, která existuje v několika verzích, bývá v detailech mírně obměňován. Připouští však i obě varianty. Pán z Dubé tehdy zaměstnával na svém hradě zlomyslného a ukrutného kastelána, jménem Knaut,  jemuž se pro své povahové vlastnosti
raději každý vyhnul. Zlovolný kastelán byl navíc ještě chlípný a tak začal
obtěžovat svými vilnými návrhy sličnou komornou Hildu, podle pověsti pečlivou a
hodnou, sloužící věrně své hradní paní. Byl i se svými návrhy odmrštěn, a tak
zosnoval krutou pomstu. Protože v pracovní náplni jeho funkce byla i péče o hradní
žalář, usoudil, že v případě obvinění z krádeže byla by nebohá Hilda uvržena
do hradní temnice, a tím i do jeho rukou. Ve vhodné chvíli uzmul hradní paní cenný
náhrdelník a vpašoval ho do truhlice komorné. Šlechtična, nemohouc najít pohřešovaný šperk, dala souhlas k pátrání mezi čeledí. Náhrdelník byl v Hildině truhle nalezen a komorná, zavržená svou paní, putovala do žaláře. Nyní útočil podlý kastelán výsměchem, šikanováním i chlebem a vodou na Hildinu ctnost. Jednoho dne však zapomněl kobku uzamknout a Hilda, otrávená jednotvárnou dietní stravou i opakovanými nechutnými návrhy využila příležitosti a opustila nehostinný hrad. Podle jiné verze umožnil útěk sám Knaut, když rozlícen odmítnutím jeho dalšího vilného návrhu, odběhl si pro zbraň, jíž chtěl ukončit život odmítavé komorné. V rozčilení zapomněl vězení zamknout. Pověst líčí dále Hildino strastiplné putování a prodírání se tehdejšími nepěstěnými lesy. Udávané celodenní putování obtížným terénem nasvědčovalo by opět tomu, že uváděný děj se odehrává na Tolštejně (z Tolštejna do Šluknova, kam schvácená uprchlice dorazila, než jí opustily síly, je to tak 20 km ). Útěk z Dubé terénem by trval několik dnů. Uprchlice dorazila šťastně až k branám Šluknova a tu se jí, vyčerpané, ujal mladík Pavel, který ji odvedl domů a navzdory své matce, která měla výhrady k "cizí poběhlici ", se s ní po čase oženil. Tchyninu přízeň získala Hilda svou pracovitostí i povitím vnoučete. Štěstí ji už jen kalila obava z dalších zákroků pomstychtivého kastelána. V tu dobu se rozkřiklo, že po okolních lesích pobíhá zdivočelý muž, který ubíjí každého a vše, co mu přijde pod ruku. Dle popisu to měl být ztělesněný ďábel, porostlý hustým vousem s bujnou kšticí vlasů, oblečený do zvířecích koží. Zřejmě pohrdl i obleky zabitých obětí. Jeho zbraní byl krví zbrocený kyj. Netvor byl po léta děsivým přízrakem celé krajiny a rozšířil svou nekalou působnost až na území tehdejšího lužického Šestiměstí. Rozsah jeho působnosti byl značný. V jednom dni jsou mu přičítány na vrub na trase Budišín - Stolpen - Neustadt (asi 35 km) mrtvoly čtyř dětí a tří dospělých. Vraždil tedy vydatně a takřka v běhu, - nebo fáma a tehdejší bezpečnostní orgány svalily všechny nevypátrané zločiny na jeho bedra. Pozorný čtenář jistě již rozpoznal v zlověstném mordýři zběsilého kastelána Knauta, který, (podle jiné verze) neutajil později své podvody a zločinné počínání před hradním pánem a byl z hradu potupně vyhnán. Vášeň a nenaplněná láska učinila z něho "divého muže". I okruh jeho působnosti napovídá spíše na hrad Tolštejn. Vyhnán z hradu v Dubé operoval by spíše v lesích kolem Doks nebo v Českém Středohoří.  Děj se však odvíjí dál. Jednou Pavel odcestoval na kratší služební cestu, malý synek se mu vypravil naproti, zlákán však bublavým potůčkem s květinkami a lesklými kaménky, usedl a začal si hrát. Tu se vynořil z lesní houštiny divý muž, uchvátil hošíka a odnášel ho do hloubi lesa, kde by mohl ubíjení dítěte kyjem lépe vychutnat. Zděšená matka, která se opozdila, spatřila však hrůzný výjev, zlosyna sledovala a dostihla ho, právě když se hotovil ubíjet nebohé dítě, připoutané ke stromu. Matka rozpoznala v zarostlém zpustlíkovi neblahého kastelána a slepě se mu vrhla vyrvat smrtící zbraň. V zápětí se z lesa vynořil její manžel Pavel s několika dřevorubci, přivolán křikem. Padouch se snažil prchnout před přesilou. K pronásledovatelům se totiž připojila i lovecká družina pana Berky, který si přijel zalovit do šluknovských lesů. Uštvaný divous posléze bez dechu klopýtá přes kořeny, padá a končí, ubit tesáky a oštěpy lovců. Velmož Berka rozradostněn ubitím zlosyna a dojat odvahou šluknovských dřevorubců i ostatních měšťanů, kteří se honu zúčastnili, udělil městu Šluknovu v uznání statečnosti jeho občanů les zvaný Schweidrich do obecního vlastnictví a s ním i řadu výsad a privilegií. Podle jiné verze, z níž vycházela i slavnostní hra, provozovaná na šluknovském náměstí, Hynek Berka z Dubé se cítil povinen ve spojení se svazkem lužického "Šestiměstí" (jež tvořila lužická města Budišín, Kamenice, Žitava, Lebava, Lauban a Zhořelec) energicky vystoupit proti netvoru a učinit dalším loupežím, vraždám i žhářství přítrž. Svolal tedy do města Šluknova zasedání zástupců celé oblasti. Této porady se zúčastnila i nejvíce ohrožovaná saská města Hohenstein, Stolpen a Neustadt. Zasedání probíhalo na náměstí. V průběhu porady přivádí strážný od brány řemeslnického tovaryše. Dle jeho výpovědi se málem stal obětí divého muže, který se potlouká v okolí města. Hon mohl začít. Hony na "divého muže" se ve Šluknově provozovaly pravidelně až do první světové války. Nejenom tato pověst, i když je bezesporu nejznámější, ale mnoho dalších se vyprávělo ve Šluknově a jeho okolí. Obyvatelstvo v tomto kraji bylo v převážné věršině německé, a tak si při poválečném odsunu odneslo svoje pověsti s sebou. Zbyla už jen neurčitá torza. Tak například vyprávělo se, že v kopci Botzen (nynější Partyzánský vrch) je ukryt obrovský poklad zlata a drahého kamení, přístup k němu se vždy otevírá na Velikonoční neděli. Protože ale zmíněný kopec je už téměř z poloviny odtěžen místním kamenolomem bude poklad nejspíše v té druhé zbývající polovině. Také v kopcích Hrazený a Jitrovník jsou prý ukryty velké poklady, ke kterým pocestného dovedou trpaslíci - permoníci. Za jejich pomoci musí být ovšem poklad odnesen za naprostého mlčení. Zakopnutí o kořen, či o práh vlastního domu - šťavnaté zaklení a poklad se změní v hromadu kamení nebo zvadlého listí. Ve šluknovském zámku se prý za jasných nocí zjevovala žárlivým manželem usmrcená bílá paní. To bylo tak. Před dávnými a dávnými časy přivedl si hrabě, který sídlil na šluknovském zámku do svého sídla mladou manželku. Jeho láska k ní byla plná vášně, ale též plná žárlivosti. Hrabě na svou ženu žárlil tak silně, že jí zavíral po celé dny v malé komoře ve druhém patře zámku, aby cizí zrak nemohl se těšit její krásou. Mladá žena střežena žárlivcem si krátila dlouhou chvíli tím, že předla na vyřezávaném kolovratu a ten se jí stal nakonec jediným potěšením. Hraběte doháněly jeho žárlivé představy někdy až k šílenství. Chvílemi něžný a milý, chvílemi rozmrzelý, někdy až zběsilý, vybíhal znenadání po zámeckých shodech, aby zjistil zda je jeho choť sama. Jednou v návalu vzteku odkopl i kolovrat, rozzloben že manželce je předení milejší než zábava s ním. Nebohá hraběnka chtěla zachránit oblíbený nástroj, ale zběsilec ji uchopil, mrštil na zeď a v bezvědomí přivlekl za vlasy k oknu, ze kterého ji vyhodil na dlažbu dvora. Tam ji nalezli mrtvou. Plochý kámen, umístěný pod oknem označuje místo skonu nebohé oběti zběsilé žárlivosti. Hrabě pronásledován výčitkami svědomí utekl ještě téže noci. A i když nechal koně překovat obráceně, zjistilo se, že směřoval k Budyšínu (SRN). Později se prý přidal k žoldnéřskému houfu a při obléhání města Brém v Německu ukončila kule nebo meč jeho neklidný život. Hraběnka se zjevuje na zámku za jasných nocí kolem půlnoci jako bílá paní. Kolem Království strašíval děvečky, ale i otrlé pašeráky Mrazový tlouštík. Okolí Jitrovníku terorizovali obávaní obři lidojedi. Obávaní proto, že si rádi zpestřili svůj jídelní lístek nějakým tím človíčkem, pokud jim padl do rukou. Jinak vedli obři život bujný a nevázaný. Pro své povyražení si zařídili na Jitrovníku kuželník i s kuželkami a koulemi z ryzího zlata. Jednou, když hýřili při kuželkách, kleli a nadávali a vysmívali se lidem i dobrému Pánubohu. Tu náhle rozevřel se měsíční kotouč a vyslal na zem ohnivou kouli, která s mohutným třeskem smetla obry i s kuželníkem do nitra země. Roztavené hroudy zlata z kuželek i koulí spočívají dodnes v hlubinách kopce. Před velice dávnými časy byla v místě, kde se nyní u Šluknova vypíná Partyzánský vrch úplná rovina. Jednou tudy nesla stará žena nůši plnou rozedraných bot k ševci do opravy. Náhle se obloha zatměla a ve vzduchu nad ní s mohutným šuměním křídel plachtila ohyzdná příšera, která nesla na zádech obrovskou skálu. "Jak daleko je ještě do Drážďan" zahučela příšera, až se země otřásla. Polekaná žena neztratila rozvahu a hbitě odpověděla:"Ach, to je ještě pořádný kus cesty. Celou tuhle nůši bot jsem roztrhala než jsem došla z Drážďan sem." Příšera zběsile zaklela a shodila rázně skálu na zem, takže na tom místě vyrostl vysoký, rozložitý kopec - nynější Partyzánský vrch. Z dob třicetileté války pochází pověst, jak kurážné šluknovské ženy přelstily švédské vojsko a zachránily tak své město od vydrancování Obě válčící strany, jak císařští, tak i protestanti, si vynucovaly zásobování a píci a vymáhaly na obcích nejrůznější peněžité dávky. Nejznámější bylo "výpalné". Obec, která nezaplatila byla vypálena do základů. Hospodářské usedlosti pustly, pole zůstávala neobdělána, lidé se uchylovali do lesů. Ve městě zůstali jen starci, neschopní nosit zbraň, ženy a děti. Muži byli již dávno zverbováni, nebo násilně pochytáni, aby doplnili stavy prořídlých regimentů. Večerní obloha zrudlá požáry prozrazovala, že Švédové v sousedních saských vesnicích. Ojedinělé švédské hlídky přejížděly zemské hranice a každým dnem mohl přitrhnout silnější oddíl, který by snadno vydrancoval město, které nemělo ani jednoho muže na ochranu svých hradeb. Tu přišly šluknovské ženy na nápad jak odrazit nepřítele lstí, když to není možné silou. Každá si narychlo sešila z různých kousků červeného sukna nebo jakékoliv červené látky jakýsi kabátec, vestu, nebo jenom přehoz, napodobující stejnokroj císařských vojsk. Potom se zásobily jídlem a pitím a před rozedněním se vydaly v tichosti na Partyzánský vrch. Zde na místě viditelném do daleka založily řadu "táborových" ohňů a pobíhaly kolem. Tím napodobovaly tábořící vojsko. Občas se i seřadily do pochodového tvaru a pochodovaly kolem dokola kopce, aby napodobily procházející vojsko. Tak to dělaly několik dnů a nocí. Ohně živené klestím plápolaly po celé noci a kolem nich neustávalo víření a lomození. Posléze došly ženám síly a postupně usínaly kolem dohořívajícívh ohňů. Les ztichl. Ale to už přibíhaly z města děti a radostně zvěstovaly, že Švédové přijeli až do okolních osad, ale zalekli se tolika neznámého vojska a rychle se zase stáhli zpět. Odvážné ženy zachránily tentokrát své město před vydrancováním.
|