Válečná lítice sužuje město

Husitské hnutí se dotklo Šluknovska jen  okrajově. V pohraničních oblastech byla kolonizace smíšená, tedy německá i česká.  V důsledku toho nevznikly zde velké oblasti s výhradně německým obyvatelstvem, ale živel český a německý se prolínal a žil často vedle sebe bez  vzájemné nenávisti, se stejnými starostmi, jaké mívali tehdejší pracující lidé. Nelze tedy jednoznačně oddělovat obě národnosti od sebe. Města v severních Čechách byla  hospodářsky a politicky slabší, než aby mohla mít v husitském období takovou úlohu jako jiná města mnohem větší a významnější. Katolická Lužice a její bohaté Šestiměstí, (svazek měst Saská Kamenice, Lauban, Lebava, Zhořelec, Budišín a Žitava) však již zažilo projevy nespokojenosti chudých vrstev. Proto se bránilo jakémukoli pronikání husitství. Právě jejich bohatství však v dalších etapách vývoje husitského hnutí přitahovalo husitské „spanilé jízdy“ mnohem více než daleko chudší Šluknov. Lužičtí patrioti zjistili, že je pro ně finančně výhodnější platit si zpravodaje, kteří by je včas informovali o pohybech husitských vojsk, než si vydržovat početnější a také nákladnější stav žoldnéřů. Mezi tyto zpravodaje, (možno je také označit i jako české zrádce) patřil i Hynek Berka, zvaný Hlaváč (jinak též hornolužický fojt). I jiní čeští šlechtici mívali s Šestiměstím živé styky. Zvláště ti, kteří ze svých hradů kontrolovali obchodní cesty.

První husitské tažení probíhalo v roce 1420 přes Šluknov do Lužice. O dvě léta později táhnou tu husité do Varnsdorfu a svádějí boje s žoldnéři pana Berky. Část husitského voje svedla vítěznou bitvu u osady Valdek. Rok 1425 probíhal klidně s ojedinělými půtkami na českém pomezí. Posádka hradu Tolštejna vpadla do Lužice a na zpáteční cestě zajala a odvlekla žitavského hejtmana. Celá aféra s vpádem tolštejnské posádky do Lužice byla urovnána na jednání obou náboženských stran právě ve Šluknově. Následujícího roku obsazují Husité některá důležitější místa na pomezí, aby hrozbou bezprostředního ohrožení Šestiměstí zabránili těmto vyslat vojenskou pomoc křižácké výpravě císaře Zikmunda. Byl to rok rozhodného nástupu k pevnému ovládnutí severočeského pomezí a k vytvoření nástupního prostoru proti Lužici. V roce 1427 táhnou Husité s vojsky Jana z Vartenberka na Žitavu. V roce 1429 protahovalo krajem několik „spanilých jízd“ a v září téhož roku byla svedena větší bitva mezi vojsky Sirotků, vedených Prokůpkem a místním katolickým vojskem, podporovaným žitavskými zbrojnoši. Bitva, která se odehrála pod kopcem Frenzelsberg  (na německém území poblíž silnice z Rumburka na Varnsdorf), skončila vítězstvím Husitů. V následujícím roce vracející se Husité vypálili Lipovou a Velký Šenov. Plenění, loupení a vypalování usedlostí, ba i celých vesnic (jak nasvědčuje i pověst o rozkotaném Breitenau), utichly až po osudné lipanské bitvě. Po dvě století  si kraj od řádění válečné lítice oddychl.

V roce1619 se ve výběžku objevili čeští rejthaři, provádějící násilné rekvizice. Vojska, protahující výběžkem v průběhu třicetileté války, vymáhala si násilím potraviny, dobytek i krmivo, zabírala potahy a verbovala násilím muže do vojska. Valdštejnovy dragouny (roku 1624) střídá dvojí vpád saských vojsk (1631 a 1632). S nimi přicházejí i čeští exulanti zchladit si žáhu na místních katolících. V lednu následujícího roku projíždějí císařská vojska z České Kamenice do Sebnitz a postihují města i okolí dalšími rekvizicemi. V červenci téhož roku dochází v samotném Šluknově k boji mezi Sasíky a císařskými. Na podzim toho roku je ve Šluknově a v Lipové ubytováno na dva tisíce vojáků. V roce 1637 se v březnu objevili švédští rejthaři a plenili v celém výběžku. Ve Šluknově lehlo popelem 20 stavení. Další nájezd Švédů, usazených v Budišíně, roku 1639 ohrozil Šluknov. Nájezd se opakoval i následujícího roku. V roce 1642 došlo ke krvavému střetnutí Švédů s císařskými v bitvě pod Vlčí Horou. Naposledy se objevují Švédové v roce l645 s početnou armádou osmi tisíc mužů. Protože v roce 1635 došlo k dohodě a urovnání mezi Saskem a Vídní, byla Lužice odstoupena Sasku a tím se Šluknov dostal do bezprostřední blízkosti nových zemských hranic.

Bezprostřední následky třicetileté války byly nejcitelnější pro obyvatelstvo vesnic. Téměř dvě třetiny poddanských vesnic je vypáleno nebo pobořeno, některé byly zcela opuštěny. Vojska odtáhla, vrchnost však zůstala, nebo byla nahrazena novou z řad katolických vítězů a vynucuje si poddanské povinnosti. Poddaní se stavěli na odpor, některé vesnice odmítají robotovat, místy selský lid povstává.

Další války znamenají nové průtahy vojsk Šluknovským výběžkem. Roku 1706, v průběhu švédsko-rakouských válek let 1697-1707, zavítal do Šluknova i sám švédský král Karel XII. Třídenní návštěva tohoto nezvaného monarchy přišla šluknovské občany na 1300 rakouských zlatek.  Po švédských válkách následovaly dvě války Rakouska o Slezsko (1740až 1741 a 1744 až 1745). Ještě nebyly zahlazeny následky těchto rekvizic a násilností a již propukla válka sedmiletá. Pruští granátníci zaplavují celý výběžek a vytlačují v potyčkách i bitvách vojska císařovny (1756-57). Znovu se objevují granátníci Bedřicha II. v roce 1778. Ani Napoleonova tažení výběžek nevynechala. V roce 1809 protáhlo tudy vojsko saského kurfiřta a v roce 1813 zaplavila výběžek statisícová armáda francouzská, která ustupovala  v bojích s dotírajícími na ně Prusy a kozáky.

Navzdory tomuto víření desetitisíců armád a sborů nemůže Šluknov zaznamenat žádnou historickou „bitvu u Šluknova“. Veškeré ozbrojené potyčky se strhly v Lipové  (1757), ve Velkém Šenově, Dolní Poustevně a před Královstvím. Jedině při ústupu francouzského sboru Poláků generála Poniatowského došlo 2. září 1813 k přestřelce u šluknovské „drážďanské“ brány. Přední hlídka Prusů zastřelila jednoho Poláka a tlupa kozáků vtrhla branou na náměstí. Na to odpovědělo francouzské dělostřelectvo třemi dělovými výstřely. Kule zapadly někam do Království. Desátého září na to byl již Šluknov  obsazen stovkami kozáků a císařských husarů.

Protože pluk rakouských granátníků, v jehož řadách bojovali četní šluknovští občané, se statečně postavil Napoleonovi v bitvách u Wagramu a Aspern, rukovávali Šluknováci k tomuto granátnickému pluku, umístěnému po delší dobu posádkou v Litoměřicích.

Při jedné ze svých inspekčních cest navštívil Šluknov  i Josef II. (20.září 1779). Za svého průvodce po výběžku si vybral sedláka Josefa Pietschmanna z Království č.p.106. Císař u něho vypil čestnou holbu piva. Podobnou čest prokázal i šluknovským měšťanům. Sedlákovi pak přezdívali „císařův sedlák“. Dne 22. září 1847 se při své cestě do Saska zastavili ve Šluknově arcivévodové František Josef,  Ferdinand Max a Karel Ludvík.

V letech 1850-51 byla ve výběžku soustředěna rakouská vojska. V prusko-rakouské válce protáhla Šluknovem pruská vojska. Jejich armáda se tentokrát chovala prý výjimečně ukázněně. V roce 1938 pak obsadila výběžek německá Wehrmacht při okupaci českého pohraničí.