Šluknovské pověsti

Tak jako i v jiných městech, i ve Šluknově a jeho okolí se dochovala řada pověstí , předávaných po léta mezi lidmi. Nejznámější je O divém muži – o té se pojednává zde , několik vybraných je uvedeno níže.

Jak šluknovské ženy zachránily město před vojskem

Z dob třicetileté války pochází pověst, jak kurážné šluknovské ženy přelstily švédské vojsko a zachránily tak své město od vydrancování.

Obě válčící strany, jak císařští, tak i protestanti, si vynucovaly zásobování a píci a vymáhaly na obcích nejrůznější peněžité dávky. Nejznámější bylo „výpalné“. Obec, která nezaplatila byla vypálena do základů. Hospodářské usedlosti pustly, pole zůstávala neobdělána, lidé se uchylovali do lesů. Ve městě zůstali jen starci, neschopní nosit zbraň, ženy a děti. Muži byli již dávno zverbováni, nebo násilně pochytáni, aby doplnili stavy prořídlých regimentů. Večerní obloha zrudlá požáry prozrazovala, že Švédové v sousedních saských vesnicích. Ojedinělé švédské hlídky přejížděly zemské hranice a každým dnem mohl přitrhnout silnější oddíl, který by snadno vydrancoval město, které nemělo ani jednoho muže na ochranu svých hradeb.

Tu přišly šluknovské ženy na nápad jak odrazit nepřítele lstí, když to není možné silou. Každá si narychlo sešila z různých kousků červeného sukna nebo jakékoliv červené látky jakýsi kabátec, vestu, nebo jenom přehoz, napodobující stejnokroj císařských vojsk. Potom se zásobily jídlem a pitím a před rozedněním se vydaly v tichosti na Partyzánský vrch. Zde na místě viditelném do daleka založily řadu „táborových“ ohňů a pobíhaly kolem. Tím napodobovaly tábořící vojsko. Občas se i seřadily do pochodového tvaru a pochodovaly kolem dokola kopce, aby napodobily procházející vojsko. Tak to dělaly několik dnů a nocí. Ohně živené klestím plápolaly po celé noci a kolem nich neustávalo víření a lomození.
Posléze došly ženám síly a postupně usínaly kolem dohořívajícívh ohňů. Les ztichl. Ale to už přibíhaly z města děti a radostně zvěstovaly, že Švédové přijeli až do okolních osad, ale zalekli se tolika neznámého vojska a rychle se zase stáhli zpět.

Odvážné ženy zachránily tentokrát své město před vydrancováním.

Bílá paní

To bylo tak. Před dávnými a dávnými časy přivedl si hrabě, který sídlil na šluknovském zámku do svého sídla mladou manželku. Jeho láska k ní byla plná vášně, ale též plná žárlivosti. Hrabě na svou ženu žárlil tak silně, že jí zavíral po celé dny v malé komoře ve druhém patře zámku, aby cizí zrak nemohl se těšit její krásou. Mladá žena střežena žárlivcem si krátila dlouhou chvíli tím, že předla na vyřezávaném kolovratu a ten se jí stal nakonec jediným potěšením. Hraběte doháněly jeho žárlivé představy někdy až k šílenství. Chvílemi něžný a milý, chvílemi rozmrzelý, někdy až zběsilý, vybíhal znenadání po zámeckých shodech, aby zjistil zda je jeho choť sama. Jednou v návalu vzteku odkopl i kolovrat, rozzloben že manželce je předení milejší než zábava s ním. Nebohá hraběnka chtěla zachránit oblíbený nástroj, ale zběsilec ji uchopil, mrštil na zeď a v bezvědomí přivlekl za vlasy k oknu, ze kterého ji vyhodil na dlažbu dvora.

Tam ji nalezli mrtvou. Plochý kámen, umístěný pod oknem označuje místo skonu nebohé oběti zběsilé žárlivosti.

Hrabě pronásledován výčitkami svědomí utekl ještě téže noci. A i když nechal koně překovat obráceně, zjistilo se, že směřoval k Budyšínu (Německo). Později se prý přidal k žoldnéřskému houfu a při obléhání města Brém v Německu ukončila kule nebo meč jeho neklidný život.

Hraběnka se zjevuje na zámku za jasných nocí kolem půlnoci jako bílá paní.

Lidožraví obři

Kolem Království strašíval děvečky, ale i otrlé pašeráky Mrazový tlouštík.

Okolí Jitrovníku terorizovali obávaní obři lidojedi.Obávaní proto, že si rádi zpestřili svůj jídelní lístek nějakým tím človíčkem, pokud jim padl do rukou. Jinak vedli obři život bujný a nevázaný. Pro své povyražení si zařídili na Jitrovníku kuželník i s kuželkami a koulemi z ryzího zlata. Jednou, když hýřili při kuželkách, kleli a nadávali a vysmívali se lidem i dobrému Pánubohu. Tu náhle rozevřel se měsíční kotouč a vyslal na zem ohnivou kouli, která s mohutným třeskem smetla obry i s kuželníkem do nitra země. Roztavené hroudy zlata z kuželek i koulí spočívají dodnes v hlubinách kopce.

Partyzánský vrch

Před velice dávnými časy byla v místě, kde se nyní u Šluknova vypíná Partyzánský vrch úplná rovina. Jednou tudy nesla stará žena nůši plnou rozedraných bot k ševci do opravy. Náhle se obloha zatměla a ve vzduchu nad ní s mohutným šuměním křídel plachtila ohyzdná příšera, která nesla na zádech obrovskou skálu. „Jak daleko je ještě do Drážďan“ zahučela příšera, až se země otřásla. Polekaná žena neztratila rozvahu a hbitě odpověděla:“Ach, to je ještě pořádný kus cesty. Celou tuhle nůši bot jsem roztrhala než jsem došla z Drážďan sem.“ Příšera zběsile zaklela a shodila rázně skálu na zem, takže na tom místě vyrostl vysoký, rozložitý kopec – nynější Partyzánský vrch.